Lea - Kapitola 51-55
Lea seděla u bratrova prostorného stolu v pracovně a soustředěně namáčela husí brk do kalamáře.
„Nechala by ses ukrást i se židlí,“ ozval se vedle ní veselý smích.
„Sergeji,“ dívka se ani nelekla. „Neslyšela jsem tě vejít,“ odložila brk zpátky do kalamáře a objala svého bratra.
„Chtěl jsem tě překvapit,“ usmál se na ni. „Jenže mi to bohužel nevyšlo, protože moje mladší sestra nepatří k lekavým typům,“ Sergej předstíral zklamání skutečně dokonale.
„Vlastně máte štěstí, kníže. Kdybych na sebe zvrhla ten kalamář, musel byste mi kupovat nové šaty. Patřičně drahé, jako újmu za mé leknutí.“
„Tak to mám opravdu štěstí,“ rozesmál se Sergej.
„Jak bylo v Petrohradu?“
„Báječně. Podařilo se mi prodat koně za mnohem vyšší ceny, než jsem čekal. Naše stáje začínají mít jméno. A určitě k tomu přispěl i úspěch Větrníka na carských dostizích. Tolik bych si přál, aby se o tom stihl dozvědět otec.“ Sergej posmutněl.
„Stále se v tobě ještě ozývá zraněná mužská ješitnost?“ Lea si s úsměvem založila ruce na prsou.
„Ale ne,“ mladý kníže zavrtěl hlavou a objal svou sestru kolem ramen.
„Sice si pamatuji, jak mi otec vždy rozmlouval nákup nových plnokrevníků a tvrdil mi, že je velmi těžké se dostat mezi nejlepší chovatele koní. Jen bych si přál, aby mohl vidět, že se mi začíná dařit. Byl by na mne pyšný.“ Oba sourozenci pomalým krokem zamířili do jídelny.
„To byl i tak,“ usmála se na něj Lea. Pomalým krokem minuli Pašu, zametající na chodbě. Lea jí přikázala, aby zašla do kuchyně a nechala připravit něco k jídlu.
„Jak jste se tu měli?“ zeptal se Sergej, když se usadil na židli naproti své sestře.
„Dobře,“ usmála se Lea.
„Michail tu nebyl?“ zeptal se její bratr.
„Ne. A já jsem u Boroninových také nebyla. Možná by sis s ním měl promluvit. Přece jen tak nehodíte za hlavu léta přátelství,“ Lea položila svou dlaň na hřbet bratrovy ruky.
„Možná...“ zamyslel se Sergej.
„Pojedeme na plesovou sezónu do Petrohradu?“ Lea raději změnila téma, když si všimla, jak její bratr zvážněl.
„Chceš jet na plesovou sezonu?“ Sergej zvedl tázavě obočí. „Pokud vím, sestřičko, ještě nedávno jsi se všem plesům zarytě vyhýbala a kdyby tě maminka minulý rok nedonutila jít na carský ples, tak jsi se petrohradské plesové sezóně vyhýbala dál. Co ten náhlý zájem o přízemní radovánky, ve kterých si podle tvých vlastních slov libují jen parádivé, vdavekchtivé dívky,“ dobíral si ji Sergej.
„Myslím, že by nám všem třem prospělo, kdybychom na chvíli změnili prostředí.“ Lea si úmyslně nevšímala toho, jak ji Sergej provokuje. „ A pak, chtěla jsem pozvat Ekaterinu, aby jela do Petrohradu s námi. Taky by jí prospěla změna.“
„To je dobrý nápad,“ přikývl Sergej a snažil se udusit ohníčky, které se mu objevily v očích.
„Zdá se mi to, nebo si moje mladší sestřička hraje na dohazovačku?“ zeptal se podezíravě.
Lea se tvářila jako nevinnost sama. „Samozřejmě, že ne. Pokud vím, můj bratr je dospělý muž, který by si své srdeční záležitosti měl zvládat řešit sám, nebo se mýlím?“
Sergej se rozesmál. „Tak to mi ještě mi chybělo, moje vlastní sestra mne bude poučovat. Raději se půjdu převléknout, beztak jim to v kuchyni nějak dlouho trvá.“ Když míjel sedící Leu, sklonil se k ní a beze slova ji políbil na tvář. Nemusel nic říkat, Lea moc dobře věděla, za co jí její bratr děkuje.
Rytmické pohupování kočáru pomalu ale jistě uspávalo. Lee se klížily oči a přemýšlela, jestli se tomu má dál bránit, nebo se zachovat zcela nespolečensky a usnout. Ekaterina se dívala ven z kočáru na pomalu ubíhající krajinu. Napadl první sníh a bílá neporušená sněhová pokrývka se táhla až k obzoru. Pro Ekatarinu byla tahle cesta plná rozporuplných pocitů. Na jednu stranu se těšila do Petrohradu, na tu druhou se ale ještě stále nemohla smířit s tím, jak na kamarádce vylákala pozvání. Stačilo se před Leou zmínit, jaké je škoda, že nemá možnost vidět, jak to vypadá na honosných plesech v Petrohradu a její přítelkyně ji okamžitě pozvala, aby jela s ní a jejími sourozenci a bydlela v paláci, který patřil její rodině. Nejednala vůbec čestně a měla před Leou černé svědomí. Jen se modlila, aby kníže Malinin skutečně dodržel své slovo a nijak její kamarádce neublížil. To by si neodpustila. Mlčky si povzdechla a pozorovala dál svět za oknem kočáru. Ani si nevšimla, že z ní Sergej Budjanský nespouští oči.
Sergej se pozorně díval na mladou baronku. Byla krásná, v krémovém kožíšku a kožešinové čapce. Jen se mu zdála trochu posmutnělá a ustaraná. Od chvíle, kdy mu Lea řekla, že s nimi Ekaterina pojede do Petrohradu byl nesmírně spokojený. Ekaterina bude žít u nich v domě a to byla vítaná příležitost, jak jí být na blízku. Navíc konečně opustila své panství, kde byla pod vlivem toho bídáka. Společně se vzdalujícím se panstvím jako by kamsi do pozadí zmizel i obraz všudypřítomného knížete Malinina. Plesová sezona v Petrohradu byla šance pokusit se získat si Káťu a tuhle příležitost Sergej nehodlal jen tak promarnit.
Lea na chvilku otevřela oči a pokusila se přemoci přetrvávající ospalost. Podívala se na Ivana, sedícího naproti ní vedle Sergeje. I přes neustálé pohupování kočáru si četl jakýsi román. Lea to nechápala, ona v kočáru číst nemohla, okamžitě se jí začalo dělat špatně. Ale její mladší bratr měl evidentně kachní žaludek. Přesunula svou pozornost k Sergejovi. Dobře si všimla, že nespouští oči z Káti. Když Káťa tehdy při návštěvě zalitovala, že nebude mít možnost zúčastnit se plesové sezony v Petrohradu, ihned ji napadlo, že by její kamarádka mohla jet do Petrohradu s nimi. Byla by to výborná příležitost k tomu, aby se sblížila se Sergejem. Lea chtěla bratrovi nějak pomoci. Věděla, že se kvůli lásce ke Kátě trápí. I když i přesto, že Ekaterinu miloval, se neustále choval poněkud nelogicky,“ zamračila se. „Místo aby o Káťu bojoval, podlehl představě, že je zamilovaná do knížete Malinina. Několikrát mu říkala, že si myslí, že se mýlí, ale Sergej si nedal říct. Třeba teď, když mu Káťu přivedla na několik týdnů do jejich domu, se to změní a její bratr se pokusí získat si Kátino srdce. Už by konečně bylo na čase!“ Trochu se zastyděla. Ekaterina si jistě myslí, že ji pozvala k nim do Petrohradu jen z dobroty srdce a ona si přitom měla v úsmyslu hrát si na dohazovačku. Po očku mrkla po Kátě. „Ne, její kamarádka ji určitě z žádné nekalosti nepodezírá. Teď už je opatrně našlapovat a snad se všechno povede,“ usmála se Lea spokojeně.
Stěpan přitáhl uzdu svého koně. Před ním se za terénním zlomem objevila cesta po které právě projížděl tmavý kočár. Stěpan se ani nemusel podívat na erb na jeho boku. Věděl, že Ekaterina dnes odjela společně s Budjanskými, proto své panství ve stejný den opustil i on.
Popleskal neklidně přešlapujícího koně a v klidu počkal, až mu kočár zmizí z dohledu.
Pak klidně ho pobídl a vydal se na další cestu. Mráz ho štípal do tváří, ale on to nevnímal. Byl zvyklý jezdit v zimě na koni. Byl zvědavý na to, co přinesou další dny. Nevinil se z toho, že využil Ekaterinino přátelství k tomu, že měl v úmyslu se s její pomocí dostat blíž k Lee. Jediné, co ho trochu zneklidňovalo, bylo to, že Káťu vydal napospas Sergeji Budjanskému. Káťa neměla o jeho citech evidentně ani tušení, a jemu se nechtělo vysvětlovat, proč jí o tom neřekl, když to věděl. A proč ji naopak s klidem poslal do jeho domu. Argument, že si byl jistý tím, že je kníže naprosto neškodný, by před Ekaterinou asi neobstál. Nemohl jí přece vysvětlovat, že narozdíl od něj, je Sergej Budjanský ohleduplný mladý muž, který je připraven statečně odolávat pokušení, kterému by on bez sebemenšího zaváhání podlehl. A proč také ne? Kdyby měl v domě ženu, po které by toužil, udělal by vše proto, aby se situace vyvinula směrem, který sám určí. Ale na čestnost Sergeje Budjanského se mohl spolehnout a to mu stačilo. Jen doufal, že se Ekaterina nedozví, že věděl o citech knížete k ní. Tušil, že tentokrát by mu to u horkokrevné baronky tak snadno neprošlo.
Knížecí kočár a jezdec na koni se blížili k zasněženému městu na Něvě. Jen jeden z pěti lidí neměl žádné postraní úmysly spojené s návštěvou vířivých, okázalých plesů. Ivan klidně čtoucí v kolébajícím se kočáře netušil, že je jediný, kdo má na příštích pár týdnů v plánu se bezstarostně bavit. Sergejův pohled se protnul s pohledem jeho sestry. Povzbudivě se na něj usmála. Opětoval ho s vděčností bratra, který ví, že o něm sestra ví o jeho nejtajnějších pocitech a touhách , ale nikdy by ho nepřivedla do rozpaků tím, že by to přiznala. Ekaterina zachytila pohled, který si mezi sebou oba sourozenci vyměnily a znovu se cítila provinile. Byli to přece její přátelé a ona je svým způsobem zrazovala. Jednu chvíli litovala, že se k tomu vůbec propůjčila. Ale vjezd do osvětleného města její výčitky potlačil. Lea byla člověk, který se nedal do něčeho nutit. Pokud skutečně nebude chtít, tak s ní nepohne ani urputnost knížete Malinina. Ale pokud k němu něco cítí, alespoň si bude muset přiznat pravdu.
„Tak, mé dámy, doufám, že jste připraveny na dobrodružství letošní plesové sezony,“ ticho v kočáře přerušil Sergejův veselý hlas.
„O tom nepochybuj,“ odpověděla mu s úsměvem Lea. „Už se nemohu dočkat, až to vypukne.“
„To mi připomíná, že bych si měl připravit pistoli, abych mohl odhánět ty davy nápadníků, co se na Vás sesypou,“ pokračoval vesele Sergeje, jen Lea si všimla skryté obavy v bratrově hlase, když zabloudil pohledem ke Kátě.
„Pokud se k nám vůbec dostaneš přes davy svých ctitelek,“ poznamenala s úsměvem.
„Přestaňte konečně.“ Ivan konečně sklapl knihu. „Copak Vám už to dávno nedošlo?“ vypnul prsa jak mohl nejvíc. „Osoba o kterou bude během letošní sezony největší zájem, budu já,“ kočárem, dojíždějícím k bráně paláce Budjanských zněl veselý smích.
„Stěpane, nemůžu tomu uvěřit. Už jsem si myslel, že se z tebe nakonec stane sedlák,“ Dimitri s rukama zastrčenýma v kapsách stál v otevřených dveřích knihovny.
„Ahoj, Dimo,“ usmál se na něj Stěpan. „Co je tu nového?“
„Ženy jsou pořád stejně krásné, vodky je dost a nezkušených vojáků ochotných prohrávat v kartách také neubylo.“
„To rád slyším. Už se těším, až si vynahradím ty měsíce nudy na venkově. Když už mluvíme o vodce, dáš si?“ zvedl broušenou karafu.
„Rád,“ odpověděl mu Dimitri prostě.
Stěpan nalil dvě skleničky a jednu z nich podal svému příteli. Vzápětí se místností rozlehlo cinknutí.“
„Tak na tvůj návrat a na staré časy ,“ řekl Dimitri a obrátil do sebe obsah sklenky. „Jak to vůbec šlo na venkově? Co půvabná kněžna Budjanská? Nějaké výsledky?“
„Bohužel zatím ne, příteli.“ Stěpan se posadil na opěradlo křesla.
„Ale co to? Jak to, že mi to říkáš tak klidně? Kde je ten kníže Malinin, který nemohl snést, když se něco nevyvíjelo podle jeho plánů? Jsi nějak podezřele klidný!“ Dimitri se posadil naproti němu a pátravě si ho prohlížel.
„Říká se, že ta nuda na venkově člověka naučí trpělivosti. A zřejmě se to stalo i se mnou.“
„Trpělivost je jedna věc, ale to, že nezuříš, když prohráváš, je věc druhá,“ zamručel Dimitri nevěřícně.
„Kdo říkal, že prohrávám, příteli? Já to tak lehce nevzdávám.“
„Možná bys tu dámu měl nechat plavat. Tady v Petrohradu je přece tolik snadných cílů.“
„Nikdy jsem nebyl na snadné cíle,“ odpověděl mu Stěpan.
„To je pravda,“ přikývl Dimitri. „Ty sis vždy liboval v životě na ostří nože. Čím nebezpečnější, tím lepší. Žádná výzva pro tebe nebyla dost velká.“
„Toto pro tebe také, ne?“ usmál se Stěpan.
„Ano, ale tobě se nemohu rovnat. Na tebe hned tak někdo nemá, kamaráde, to ti řekne každý, kdo tě zná. Nechtěl bys za námi zítra přijít na partičku karet?“
„Uvidím. Ale pokud to půjde, určitě si udělám čas, potřebuji si trochu připomenout slasti městského života.“
„Tak to budeš ve správné společnosti. Když už mluvíme o slasti, tak mne teď omluv, mám za hodinu schůzku s manželkou jednoho nejmenovaného důstojníka. Její manžel je v Moskvě a ta chudinka se cítí tak osaměle.“
„Nepochybuji o tom, že se ti povede je utěšit, v tom jsi byl vždycky nepřekonatelný,“ rozesmál se Stěpan.
„ To nepochybuj! Tak se měj a vítej zpět,“ Dimitri si oblékl plášť a za chvíli již kráčel sněhovou chumelenicí směrem k bráně.
„Jak se Vám líbí Váš pokoj?“ Sergej se posadil naproti Kátě, která si četla na pohovce v salonu.
„Děkuji, je moc hezký. Celý tenhle dům je nádherný. Chtěla jsem Vám poděkovat, že jste souhlasil, abych jela do Petrohradu s Vámi, Sergeji.“
„Není za co děkovat. Lea si tu alespoň nebude připadat osamělá, s námi si tolik legrace neužije.“
„Ale jděte, naopak se mi zdá, že si všichni báječně rozumíte. Hned tak se nevidí, aby mezi sebou měli sourozenci tak báječný vztah jako vy tři. Vždycky jsem si přála mít také sourozence, bohužel se mi to nesplnilo. Někdy si říkám, že by bylo moc hezké mít bratra nebo sestru.“ Zamyšleně se podívala z okna na hustě padající sněhové vločky.
„Vidíte a já jsem si zase někdy říkal, jak by bylo fajn, kdybych žádné sourozence neměl. Zvlášť, když jsem je musel hlídat a dostával jsem za každou neplechu, kterou provedli.“
Káťa se rozesmála. „Máte pravdu, vždycky každý asi toužíme po tom, co nemáme.“ Sergej souhlasně přikývl.
„Byla jste někdy v Petrohradu?“
„Ano, jako malá jsem tu bývala často. Jenže pak otec prodal náš petrohradský dům a žili jsme už jen na venkově. Pak jsem tu byla ještě asi dvakrát se svou matkou navštívit její přítelkyně, ale to bylo vždy jen na pár dní.“
„Tak co byste pak řekla malé projížďce? Ukázal bych Vám Petrohrad. Pokud Vám nebude vadit moje společnost...“
„Vůbec ne, budu jen ráda. Stejně bych tu neměla co dělat, když Lee není dobře a odpočívá.“ usmála se Káťa vděčně. „Vezmu si kabát a můžeme vyrazit.“
„Co to máš, moje milá?“ zeptal se doktor Novikov své ženy, která držela v ruce jakýsi list.
„To před chvíli přivezl posel. Je to od Léopoldine Budjanské. Píše, že je společně se svými bratry a baronkou Nikolajevovou v Petrohradu a ráda by nás pozvala na večeři,“ Eleanor složila list a odložila ho na stůl.
„Je to moc milá dívka, nemyslíš?“
„Nevím, nemohu to posoudit,“ její manžel ji pohladil po tváři, a poté se vrátil k přerovnávání věcí ve své lékařské brašně. „Ale pokud mohu soudit podle toho našeho letmého setkání u Ekateriny Nikolajevové, působila na mne takovým zvláštním, klidným dojmem. Řekl bych, že je to velmi energická, ale zároveň rozvážná dívka.“
„Stejně působila i na mne,“ přikývla Eleanor. „Napíši jí, že to pozvání rádi přijímáme, chtěla bych se o ní dozvědět něco víc. A kromě toho, je to i výborná příležitost k tomu, poznat Ekaterinu Nikolajevovou. Počkej, takhle ne,“ pleskla svého manžela přes ruku.
„Člověk by řekl, pane doktore, že Vás manželství zkazilo. Už si neumíte ani správně srovnat věci do brašny.“ Peskovala ho žertem.
„Máte pravdu,“ doktor si ji k sobě pevně přitáhl. „Hrozně jste si mne rozmazlila, paní Noviková.“
Kníže Malinin seděl v knihovně před krbem a zamyšleně se díval do plamenů. Z přemýšlení ho vytrhlo lehké vrznutí dveří. Ohledl se a spatřil ženskou postavu oblečenou v dlouhém, tmavém plášti. Na hlavě měla kapuci hustě pokrytou sněhovými vločkami, které pomalu začínaly tát. Neznámá příchozí si ji opatrně sundala .
„Constance,“ usmál se Stěpan. „To je překvapení.“
„Kníže,“ usmála se a v příjemných zelených očích se zablesklo. Automaticky si uhladila černé prstýnky svých vlasů nezbedně se kroutících okolo jejího nápadně hezkého obličeje.
Stěpan vstal a pomohl jí sundat plášť.
„Slyšela jsem, že ses vrátil, a tak jsem se tě rozhodla navštívit,“ řekla příjemným hlasem.
„Není na návštěvu už trochu pozdě?“ zeptal se Stěpan a odložil ženin plášť na křeslo.
„To mi řekni ty,“ s úsměvem se podívala do jeho očí.
„Myslím, že u vítané návštěvy není žádná večerní hodina příliš pozdní,“ odpověděl pomalu.
Měla na sobě dlouhé lesklé šaty z červeného sametu s odvážně odhalenými rameny a poprsím. Když pohodila hlavou, černé lokny odhalily dlouhé rubínové náušnice, které se proti světlu z krbu zableskly sytou červení. Vzal její ruku do své.
„Moc rád tě vidím, Constance, vypadáš báječně, jako vždy.“
„Myslela jsem, že tyhle šaty oceníš,“ ladně ho obešla a jakoby mimochodem přejela rukou po jeho zádech. Příjemně ho zamrazilo. Pátravě se po ní podíval.
„Vždy jsi dokázal ocenit krásné věci, Stěpane,“ zašeptaly tiše její rty.
„Proč jsi přišla, Constance?“ zeptal se polohlasně, přestože to velmi dobře věděl.
„Ty víš,“ usmála se a popošla k němu. Přejela mu dlaní po tváři. „Vždycky jsem milovala tohle jednodenní strniště,“ řekla tiše.
„Myslel jsem, že okolo sebe máš od smrti manžela dost obdivovatelů,“ mohlo jí být tak třicet. Nikdy mu neřekla, kolik jí je let. Postihl ji stejný osud, jako další tisíce žen. Rodiče ji provdali za starého bohatého šlechtice, kterému bylo v době jejich svatby přes padesát let. Ona, nápadná krasavice, on, postarší neatraktivní muž, který se mladou manželkou snaží udržet vlastní iluzi, že nestárne. Nebyla šťastná, tak jako spousta jiných žen. Ale brala svůj osud s klidem, odevzdaností a pokorou. Nečekala, že by od života mohla dostat něco víc. Až pak, na jednom plese před třemi lety. Všiml si jí hned po vstupu do sálu. Stála po boku svého manžela a předstírala, že se dobře baví. Na rtech jí hrál úsměv, ale oči, ty měla bez výrazu. Znal ženy jako ona a moc dobře věděl, co jí chybí. Začal ji vyhledávat. Bránila se, nechtěla mu podlehnout. Neviděla důvod, proč by měla, neměl dobrou pověst a její manžel jí stačil. Proč si komplikovat život. Ale podlehla, stejně jako mnohé jiné. Do jeho náruče ji spíš přivedla zvědavost, než cokoli jiného. Většinou to byla zvědavost. Vdané ženy, ze kterých se staly jeho milenky neměly potřebu hledat si zábavu mimo manželství. Protože věci, spojené s tím, co s nimi jejich manželé dělali pod příkrovem tmy v ložnici, se jim stejně většinou hnusily. Přesto nakonec skončily v jeho náruči, ať už ze zvědavosti, nebo proto, že v jejich těle dokázal postupně rozehrát strunu touhy. Tak to bylo i s Constance. Ona jediná zůstala jeho milenkou delší dobu. Spíš jí dovolil, aby jí byla delší dobu. Její manžel před rokem zemřel a ona byla konečně volná.
„Stále jsi se znovu neprovdala Constance?“
„Ne, měla bych?“ pobaveně zvedla koutky úst.
„Copak netoužíš po rodině, po dětech? Mohla bys je mít.“
„Ano, to bych mohla,“ přikývla. „Vina byla na straně mého manžela, i když to tak vytrvale popíral. Přede mnou byl ženatý dvakrát a ani s jednou ženou děti neměl. Pochybuji, že bychom byly všechny tři neplodné.“
„Neláká tě znovu se vdát a mít děti?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Život, který vedu teď se mi líbí. Mimo to, jedno manželství mi stačilo Stěpane.“ Usmál se na ni.
Přitiskla se k němu a rukou mu rozverně přejela po saku.
„Copak ty teď nemáš milence?“ zeptal se když ucítil, jak mu rozepla horní knoflíček u košile.“
„Ano, ale moc dobře vím, kdo je nejlepší,“ rty přejela po hraně jeho obličeje a škádlivě ho kousla do ucha. Konečně ucítila, jak ji k sobě pevně přetiskl a přisál své rty k něžné linii jejího krku. Doufala, že ji bude stále ještě chtít.
„Stěpane,“ zašeptala a podrobila se jeho dlaním putujícím po jeho těle. V těle se mu rozlil příjemný pocit horka. Teprve teď si uvědomil, jak dlouho byl bez ženských dotyků a sám sobě se divil, že to vůbec vydržel. Vybavil si Constancino pevné, pružné tělo a ovládla ho touha. Vzal ji do náruče a zamířil s ní do své ložnice.
Úzké paprsky světla dopadaly na postel, kde ležela dvě propletená těla. Constance jemně přejela po hebkých tmavých chloupcích na Stěpanově hrudi.
„Skoro jsem zapomněla, jak je to s tebou skvělé,“ zašeptala.
„A já jsem skoro zapomněl, jak si byla vyděšená, když jsi tu byla poprvé,“ provokoval ji.
„Zato já si dobře pamatuji, jak jsem pak byla naštvaná, když jsem zjistila, jak skvělé to může být. Každou noc se svým manželem jsem pak protrpěla, protože jsem si říkala, že by na jeho místě měl být někdo jako ty.“ Políbil ji na rty a vstal.
„Jsem rád, že jsi nedopadla jako ty ženy, které nevědí, o co v životě vedle svých starých manželů přicházejí,“ začal se oblékat.
„To já také,“ usmála se na něj. „Jak dlouho zůstaneš v Petrohradu?“
„Nevím. Mám tady nějaké plány,“ řekl.
„Mohli bychom se zase vidět,“ řekla a nadzvedla se v posteli.
„Neměla bys zanedbávat toho, kdo je obvykle na mém místě,“ řekl téměř omluvně. „Je větší zárukou jistoty než já, Constance,“ s těmi slovy zmizel za dveřmi. Kdyby zůstal déle, možná by si všiml bolesti, která se objevila v jejích očích.
„Je tu nádherně,“ Lea s Ekaterinou se procházely po nábřeží nedaleko paláce Budjanských.
Slunce slabě svítilo a petrohradské ulice pokrývala umrzlá vrstva sněhu. Obě dívky, pečlivě oblečené v kožíšcích a teplých kožešinových čapkách, vypadaly jako dvě sestry, které se vypravily na odpolední procházku.
„Jsem z Petrohradu opravdu nadšená, Leo. Pořád je se na co dívat,“ usmívala se Káťa, zatímco si prohlížela oddíl carských gardistů projíždějící kolem nich.
„Jsem ráda, že se ti tu líbí,“ Lea se do ní zavěsila. „Také mám Petrohrad ráda. Ale nesmím tu být moc dlouho, pak mi vadí ten hluk, všude samé kočáry a spousta lidí. Někdy je to až únavné.“ Káťa jen mlčky přikývla a dál pozorovala dění kolem sebe.
„Jaká byla vlastně včera projížďka se Sergejem?“ zeptala se Lea jakoby mimoděk.
„Báječná. Ukázal mi spoustu věcí. Jsem moc ráda, že se vztahy mezi mnou a tvým bratrem vrátily zpátky do normálu. Poslední dobou to bylo mezi námi hodně napjaté.“
„Myslíš kvůli knížeti Malininovi?“
„Ano. Vím, že se Sergejovi nelíbí, že se s ním stýkám, kvůli knížeti musel jít na Kavkaz a naprosto chápu, že ho kvůli tomu nesnáší. Cením si, že se mne před ním snaží chránit, ale já se o sebe zvládnu postarat sama.“ Její kamarádce neunikla jemná výčitka v Kátině hlase, a tak jí položila ruku na rukáv kožíšku, aby ji uchlácholila.
„Můj bratr je prostě ochranitelský typ. Dává pozor na všechny, na kterých mu záleží. Na rodinu, přátele. Vždycky byl takový. Vadil mi tím už jako malý kluk. Pořád mi musel být za zády a dávat na mne pozor. Často jsem se na něj kvůli tomu zlobila. Teprve teď dovedu ocenit, jak je příjemné, když se o tebe někdo stará. Když byl Sergej na Kavkaze a já měla na starost celé panství, měla jsem pocit, že vůbec nic nezvládám. Tolik jsem si přála, aby se bratr vrátil zpátky. To se mi splnilo. Byla to pro mne úleva, když přijel a převzal panství a veškeré starosti s tím spojené. Nikdy bych mu to nepřiznala, ale bylo to pro mne vysvobození. Nerada to přiznávám, ale potřebuji někoho, o koho bych se mohla opřít.“
Káťa Leu mlčky poslouchala. Její kamarádka měla pravdu. Často měla stejné pocity. Byla na tom teď stejně jako dřív Lea, musela se starat o panství a sama o sebe. Chyběla jí opora a často i pocit bezpečí. Možná to bylo to, co ji tolik táhlo ke Stěpanovi. Byl to právě on, kdo se o ní staral poté, co její matka zemřela. To on vyřešil všechny její problémy. Otcovy dluhy, pomohl jí vyrovnat se se smrtí matky. Byl to člověk, se kterým mohla počítat. Vždy, když ho potřebovala, tak tam pro ni byl. Bylo zbytečné si nalhávat, že všechno zvládá sama a nikoho nepotřebuje. To byla lež.“
„Máš pravdu, Leo,“ přikývla. „Moc si vážím toho, že mám přátele jako jsi ty a Sergej,“ o Stěpanovi raději pomlčela. Lea jí mlčky stiskla ruku.
„Měly bychom se pomalu vrátit,“ řekla Lea po chvíli. „Ve čtyři přijde na čaj dávná přítelkyně mojí matky, kněžna Salevská.“
„Nevadilo by ti, kdybych ještě zůstala venku?“ zeptala se Káťa pozorující zamrzlou Něvu. „Připojila bych se k Vám později.“
„Jistě, že ne. Najdeš cestu zpátky?“
„Samozřejmě. Navíc, mohu se nechat zpátky dovézt.“
„To je pravda,“ usmála se Lea. „Ale nezůstávej prosím venku po setmění, Petrohrad je večer nebezpečný.“
„Neměj strach. Budu brzo zpátky.“
Lea se rychle vzdalovala. Jednou se ohlédla a Káťa jí vesele zamávala. Když se jí Lea ztratila z dohledu, Káťa mávla na jeden z nájemných kočárů projíždějících kolem ní.
„K paláci Malininových, prosím,“ řekla kočímu. Kočár se s trhnutím rozjel.
Když vystupovala před branou paláce, už si uvědomovala, že měla návštěvu Stěpana odložit.
Neznala Petrohrad a nevěděla, že palác Malininových je od centra města mnohem dále, než si myslela. Ležel na jednom z rozlehlých ostrůvků na Něvě. Zaplatila kočímu a vystoupila z kočáru. Teprve když odjel, uvědomila si, že ho měla požádat, aby na ni počkal. „Kde bude tady shánět nájemný kočár?“
Když si dívala na rozlehlý komplex paláce, uvědomila, jak moc musí být Stěpan bohatý. Postavit si sídlo na takovém místě, to si mohli dovolit jen ti nejmatnější příslušníci ruské šlechty. Bohatě kovaná brána byla otevřená, a tak se Káťa vydala směrem k budově paláce. Cestou se proklínala za to, že si neuvědomila, jak brzy se stmívá. Byly čtyři hodiny a už byla skoro tma. Lea si o ní jistě bude dělat starosti. Ale už se nemohla vrátit. Musela by se vrátit k mostu, spojujícímu ostrov se zbytkem města a doufat, že tam někde narazí na nájemní kočár, který ji odveze zpět. Mnohem jistější bylo jít za Stěpanem a poprosit ho, aby jí půjčil svůj kočár.
Procházela okolo velkého jezírku před palácem. Naproti jezírku byla hlavní budova a od ní vedla dvě palácová křídla . Celý komplex paláce svým tvarem připomínal podkovu. Káťa ale neměla myšlenky na to, aby si dům nějak podrobněji prohlížela. Zneklidňovala ji jiná věc. Kolem paláce byl nezvyklý klid, nikde neviděla ani jednoho sloužícího. Což bylo u tak velké budovy hodně neobvyklé. Také si uvědomila, že i přes houstnoucí tmu v paláci nesvítí jediné okno. Na chvíli se zastavila. Palác i celé jeho okolí působilo opuštěně a Káťa začínala mít strach. Teprve teď si dívka uvědomila, že jí kníže říkal, že má v Petrohradu paláce dva. „Co když v tomhle paláci vůbec není? Káťa se nerozhodně zastavila. Byla již téměř tma a z dálky bylo slyšet štěkot psů. Srdce jí zběsile tlouklo. Stála na opuštěném nádvoří.
„Co tady děláte?“ hlas za jejími zády prořízl temné ticho. Káťa se vyděšeně ohlédla. Spatřila muže v dlouhém kožichu s hustým plnovousem. V ruce držel sekeru. Dívka vykřikla hrůzou a rozběhla se k levému křídlu domu. Slyšela, jak neznámý běží za ní a byla pološílená strachy.
Ve tmě si nevšimla záhonu a zakopla o jeho okraj. Vzápětí se ocitla na zemi a koutkem oka zahlédla, jak se k ní muž blíží. Vykřikla hrůzou a zakryla hlavu rukama.
„Co se tady děje?“ ozval se známý hlas. Když zvedla hlavu, zjistila, že Stěpan stojí nedaleko ní.
„Pane,“ muž se sekerou se zastavil a obrátil se na knížete. „Našel jsem tady tuhle ženu a ona se přede mnou dala na útěk. Běžela jako šílená.“
„To se nedivím,“ odpověděl Stěpan suše. „Co tady vyvádíte s tou sekerou?“ Na muži bylo vidět, že si teprve teď uvědomil příčinu Kátina strachu.
„Byl jsem v parku nasekat nějaké větve. Prořezávali jsme stromy,“ řekl na vysvětlenou. „Pak jsem šel zpátky do domu. Neuvědomil jsem si, že mám v ruce sekeru, když jsem narazil na tu dámu.“
Ekaterina se ještě třásla přestálou hrůzou a nebyla ze sebe schopná vypravit jediné slovo.
„To je v pořádku, Nikolaji. Dáma se snad alespoň poučí, že nemá za tmy chodit sama. Můžeš jít, já se o ni postarám.“ Muž nerozhodně přikývl, otočil se a odcházel. Káťa se za ním dívala a pohledem hypnotizovala sekeru v jeho ruce. Slyšela, že Stěpan jde k ní.
„Constance, co tu děláš?“ slyšela jeho hluboký hlas a pocítila hroznou úlevu.
„No tak, Constance, už je to dobré.“ Sníh vrzl a kníže se k ní sklonil.
„Ekaterino?“ řekl vzápětí šokovaně. „Proboha, co tu děláte?“
„Já,“ pevně se k němu přitiskla a roztřásla se. U něj se cítila v bezpečí. „Já jsem šla za Vámi... ten muž... sekera..“ vzlykla.
„No tak,“ kupodivu si ji nedobíral Přitiskl ji k sobě a hladil ji po zádech dokud se neuklidnila.
„Pojďte, pomůžu Vám vstát,“ řekl, když viděl, že už se netřese. Káťa přijala jeho ruku a postavila se. Vzápětí vykřikla a zhroutila se knížeti do náruče.
„Co se stalo?“ zeptal se a jeho hlase byl znát strach.
„Moje noha,“ zasténala. „Myslím, že jsem si zase udělala něco s tím kotníkem.“
„Kruci,“ zaklel Stěpan. „Jen jestli to na mne jen nehrajete, zřejmě se Vám líbí, když Vás nosím v náručí,“ řekl vesele, když si všiml, že má Káťa co dělat, aby se nerozplakala.
„Mizero,“ praštila ho do prsou.
„To je lepší,“ řekl spokojeně. „Teď se mi chytněte, vezmu Vás do domu.“
„Tady bydlíte?“ zeptala se Káťa, když ji posadil na pohovku v salonu. Nebyli v hlavní budově, ale v pravém křídle paláce. Káťu to překvapilo. Nechápala, proč ji vzal Stěpan sem, vedlejší křídla většinou sloužila jako ubytování pro hosty nebo tam bydlelo služebnictvo. V tomto případě to bylo zřejmě křídlo pro hosty.
„Jen někdy tu přespávám,“ odpověděl jí Stěpan a zapálil připravenou hranici dřeva v krbu. „Nebydlím tady, říkal jsem Vám, že mám v Petrohradu paláce dva. Bohužel jste si k návštěvě vybrala zrovna ten špatný. Měla jste velké štěstí, že jsem tu zrovna byl. Mám tu jen pár lidí, kteří palác hlídají. Můžete být vděčná, že už nebyli puštění psi.“
„Říkala jsem si, že je divné, že nesvítí žádné oknu a je tu tak pusto. Jenže jsem poslala kočího pryč a neměla jsem se jak vrátit.“ Káťa sklopila hlavu.
„Prozřetelnosti, tvé jméno je žena,“ zasténal Stěpan a obrátil oči v sloup. „Řekněte mi, má milá baronko, proč si neustále libujete v těch zběsilých úprcích? Přede mnou v lese, pak na koni, pak tady.“
„V těch si libuji od té doby, co znám Vás,“ odsekla uraženě. „Pokaždé, když utíkám, tak to má co dělat s Vámi.“
„Ještě dřív než mne obviníte ze všech nepravostí světa,“ přerušil ji, „tak se podívám na ten Váš kotník.“ Káťa neprotestovala. Když jí sundával botu usykávala bolestí. Stěpan jí opatrně chytil za nohu nad kotníkem. Jeho ruce příjemně hřály. V místnosti byla jinak hrozná zima.
„No, vypadá to, že začátek plesové sezóny budete muset oželet,“ řekl. Kátina noha začala otékat.
„Ach,“ povzdechla si Káťa. „A já se tak těšila.“
„Ekaterino, Ekaterino.“ Stěpanl bezmocně zakroutil hlavou. „A co vaši hostitelé, ví kde jste?“ zeptal se jí.
„Ne, jistě že ne. Nemohla jsem Lee říct, kam jedu. Slíbila jsem jí, že se vrátím do tmy, bude už strachy bez sebe.“ Káťa se tvářila provinile.
„No výborně. Takže budu muset vymyslet co s Vámi. Na nohu se nepostavíte. Takže budu muset Léopoldine poslat vzkaz.“
„To nejde,“ z Kátina hlasu bylo znát, jak se lekla. „To nemůžeme. Konečně se mi povedlo urovnat vztahy se Sergejem. Tohle by mi neodpustil, vypadalo by to jako kdybych jela do Petrohradu kvůli Vám.“
„Teď jste hluboce zranila mé city,“ zašklebil se Stěpan. „Chcete snad říct, že tu nejste kvůli mně?“
„Přestaňte si dělat legraci,“ Káťa ho praštila do ramene. „Vašim plánům by to taky moc nepomohlo.“
„To máte pravdu,“ přikývl kníže. „Co navrhujete?“
„Odvezete mne zpátky a necháte mne před palácem, já se nějak dostanu dovnitř.“
„Jistě, polezete po kolenou,“ Stěpan si založil ruce na prsou.
„To nechte laskavě na mě...“ Káťa zmlkla uprostřed věty a dívala se ke dveřím.
Stěpan se ohlédl a pohled jeho očí se setkal s překvapeným pohledem Constance.
„Constance, co tady děláš?“ zeptal se Stěpan ženy v tmavém plášti.
Constance překvapeně pozorovala scénu před sebou. Na pohovce, nedaleko krbu, seděla mladá dívka oblečená v krémovém kožíšku. Její vlasy měly ve světle svíček sytou, medovou barvu. Pozorovala ji pohledem, ve kterém se mísilo překvapení s nelibostí. Co ji ovšem zajímalo mnohem víc, byl Stěpan klečící u jejích nohou. Teprve teď si všimla, že dívka má zutou jednu botu.
„Omlouvám, že tě ruším,“ řekla s úsměvem. „Netušila, že budeš mít společnost.“
„Možná bys příště mohla dát vědět, že přijdeš,“ chladný tón jeho hlasu jí zajel do srdce jako ledové ostří. Nebyl vůbec rád, že ji vidí, to bylo víc než zřejmé. Tedy spíš nebyl rád, že ji vidí ta dívka. Constance se snažila odhadnout situaci. Nebylo by to poprvé, co by se setkala s nějakou další Stěpanovou milenkou, ale bylo to poprvé, kdy u něj zaznamenala nějakou hlubší emoci vyvolanou nenadálým setkáním. Ale tahle dívka nezapadala do kategorie žen, se kterými se Stěpan stýkal. Jeho milenky byly většinou vdané ženy v jejím věku, tahle dívka byla ještě velmi mladá.
„Dám si příště lepší pozor na dobré vychování,“ usmála se na něj a snažila se ignorovat fakt, že se postavil před onu neznámou, jakoby nechtěl, aby si ji dál prohlížela.
„Nepředstavíš nás?“ zeptala se. Všimla si, že se v jeho očích výhružně zablesklo. Svým postojem jí už předtím dával jasně najevo, že má odejít, ale ona si toho úmyslně nevšímala, i když věděla, že se pouští na hodně tenký led.
„Constance,“ řekl důrazně.
„Dáma má pravdu. Je od Vás velmi neslušné, že nás nechcete představit, když už jsme se zde potkaly, kníže. Řekla bych, že Vaše chování je ještě skandálnější než obvykle.“ Měla příjemný hlas, i když z něj teď zazníval ledový tón. Co však Constance překvapilo, bylo to, že Stěpanovi vyká. Ale přesto, podle způsobu, jakým s ním mluvila, ho musela dobře znát. Constance byla ještě zmatenější. Co ji však překvapilo ještě nejvíc, byl fakt, že se Stěpan rozhodl dívce vyhovět. Otočil se k ní a o krok poodstoupil.
„Nečekal bych, že Vás moje chování ještě někdy překvapí, Ekaterino,“ řekl s úšklebkem.
„Ale ať je po vašem,“ Constance si uvědomila, že zatímco dívčině žádosti vyhověl, její ignoroval. S mrazením si uvědomila, že tahle žena na pohovce má navrch. I přes vykání, i přes to, že na Stěpana otevřeně zaútočila, kníže ustoupil a podřídil. Na to nebyla zvyklá.
„Kněžna Constance Makajevová, baronka Ekaterina Nikolejovová.“
„Omlouvám se, že nevstanu, kněžno, ale bohužel jsem si poranila nohu. Ráda Vás poznávám,“ řekla dívka pomalu zatímco si ji upřímně prohlížela.
Žena před ní byla vysoká a nápadně hezká. Něžný obličej rámovaly nádherné černé vlasy. Podle jejího oblečení Káťa usuzovala, že musí patřit k nějaké bohaté šlechtické rodině. Vypovídala o tom hlavně ozdobná spona, kterou měla sepnutou horní část kožešinového pláště. Neuniklo jí, jakým pohledem se dívá na knížete ani to, že se snaží odhadnout situaci. Bylo jí jasné, že to, že tady na ni narazila, je pro ni hodně velkým překvapením. Musela knížete dobře znát, když si za ním dovolila přijít bez pozvání. Navíc, když na něj mluvila, v jejím hlasu nechyběl důvěrný tón.
„Také Vás ráda poznávám, baronko. Ještě jsem s Vámi neměla tu čest, pokud vím, o rodině Nikolajevových jsem dosud neslyšela. Jste z Petrohradu?“ Podle oblečení musela být ta dívka šlechtična. Navíc pochybovala, že by se Stěpan stýkal s obyčejnou městskou dívkou.
„Co má znamenat ten výslech, Constance?“ přerušil ji Stěpan.
„Jste nějak nervózní. Kam se ztratila Vaše jízlivost, kníže?“ dívka Stěpana otevřeně provokovala. „Nemyslíte, že byste nám měl dát čas trochu se poznat. Neměla jsem ještě tu čest poznat ženu, kterou byste pustil do svého života.“ Jejich pohledy se střetly.
„Myslím, že jednu už znáte?“ odpověděl jí Stěpan a založil si ruce. Ani jeden z nich jí nevěnoval pozornost.
„Opravdu? A koho, smím li se zeptat.“ pokračovala Káťa.
„Sebe. Ovšem pomalu začínám litovat dne, kdy jsem Vás do něj pustil. Kdybych věděl, že se ode mne naučíte jízlivosti tak dokonale, že začnete překonávat svého učitele, hodně bych si to rozmyslel.“
„Ono to bude možná tím, že můj učitel jízlivosti je nesnesitelný bídák.“
„To jsem, pokud vím, nikdy nepopíral. Ale teď mi dovolte, abych Vám obul tu botu a odvezl Vás, protože pokud to neudělám, tak budete mít na svědomí Léopoldine, musí být už bez sebe hrůzou.
Ekaterina si vzpomněla na Leu a polil ji horký pot. „Jak na to mohla zapomenout?“
„Nerada to přiznávám, ale máte pravdu,“ z jejího hlasu se vytratil ostrý tón.
Constance pozorovala, jak si znovu klekl k dívce a začal ji nesmírně opatrně obouvat.
„Řekněte mi, kdyby to bolelo,“ řekl jí tiše, zatímco jí opatrně nazouval botu. Constance znala Stěpana jako ohleduplného milence, který bral v potaz i její potřeby, narozdíl od jejího manžela, ale poprvé ho viděla, jak se o někoho stará. Vždycky si držel odstup a kromě chvil, kdy se ocitala v jeho náručí, ho téměř vůbec neznala. Mezi jím a tou dívkou byla jakási forma intimity. Ale nebyla to intimita milenecká, alespoň neměla ten pocit. Spíš jakási forma důvěrnosti, za kterou by byla ochotná dát vše.
„Kdyby to bolelo, poznáte to podle toho, že Vás kopnu,“ odpověděla mu dívka klidně.
„O tom jsem nepochyboval,“ poznamenal Stěpan suše. Když jí opatrně zavázal tkaničku, pomalu se postavila a Constance si všimla, jak se bolestí kousla do rtů a neušlo jí ani, jak Stěpan starostlivě svraštil čelo. Vzápětí ji vzal do náručí.
„Pusťte mne, to zvládnu sama,“ Ekaterina bojovně vystrčila bradu.
„K plazení budete mít ještě příležitost,“ poznamenal.
S Ekaterinou v náručí minul Constance aniž jí věnoval jediný pohled.
„Neměli bychom se alespoň rozloučit s kněžnou Makajevovou? Já narozdíl od Vás na zásady slušného chování nezapomínám,“ podotkla Káťa kousavě.
„To je s podivem, když se už takovou dobu pohybujete v mé blízkosti.“ Řekl cynicky. Pak se prudce prudce otočil a Constancin pohled se setkal s tím Ekaterininým.
„Hezký večer, Constance.“ řekl jí.
„Vrátíš se sem?“ zeptala se ho a všimla si, jak dívka v jeho náručí ztuhla. Stěpan ji propaloval pohledem.
„Ne. Pokud něco potřebuješ, zastav se prosím jindy.“
„Dobře,“ odpověděla mu a mechanicky se na něj usmála.
„Hezký večer, Ekaterino. Ráda jsem Vás poznala.“
„I já Vás, kněžno,“ odpověděla jí Káťa. Vzápětí Constance osamněla.
Od chvíle, co vyšli z domu, Káťa nepromluvila. Stěpan ji odnesl ke kočáru stojícímu z druhé strany křídla paláce a usadil ji dovnitř. Pečlivě ji zabalil do pokrývky a odešel zavolat kočího. Když se vrátil, Káťa od něj odvrátila tvář. Slyšela prásknutí biče a kočár se rozjel.
„Nemluvíte se mnou?“ zeptal se jí.
„Nemám Vám co říct.“
„Ale máte,“ řekl klidně. „Vsadím se, že mi toho chcete říct spoustu.“
„Tak fajn,“ řekla rozčileně. „Kdo byla ta žena?“
„Skoro bych řekl, že žárlíte,“ usmál se Stěpan.
„Nepřeceňujete trochu svůj šarm?“ odpověděla mu otázkou a hlas se jí třásl rozčilením.
„Ne,“ odpověděl sebejistě.
„K čertu s Vámi i s tím Vaším nebetyčným sebevědomím,“ Káťa se přestala ovládat.
„Vraťme se raději k předmětu Vašeho rozčilení. Co chcete vědět o Constance? Ptejte se.“
„Je to Vaše milenka?“ Bylo jí jedno, že na tohle by se slušně vychovaná dívka nikdy nezeptala. Kdyby ji tak slyšela její matka.
„Ano,“ jeho přiznání Káťu šokovalo.
„A to mi říkáte jen tak?“
„A jak bych Vám to měl říct?“
„Nemůžu tomu uvěřit. Já Vám pomáhám s tím Vaším plánem a Vy máte mezitím milenku Celou dobu jste mi lhal. Řeknu Lee pravdu...“
„Tomuhle jsem se chtěl vyhnout,“ řekl těžce. „Ale nedáváte mi jinou možnost.“
„Co tím myslíte?“
„Budu Vám muset vysvětlit pár věcí, Eko,“ řekl a v jeho hlase se mísila něha s lehkými rozpaky. Takovým tónem s ní ještě nemluvil. I když Káťa nevěděla, jestli ji víc zarazil tón jeho hlasu, nebo zdrobnělina jejího jména, kterou právě použil. Stěpan využil toho, že oněměla a pokračoval.
„Mezi chováním mužů a žen jsou jisté rozdíly. Muži mají jisté potřeby, poměrně od mladého věku. Potřeby, které si většina z nás nedokáže odpustit...“ Káťa byla ráda, že je v kočáru tma a Stěpan nemůže vidět, že se začala červenat. O „té věci“ mluvila jen jednou s jednou svou kamarádkou, která se před časem provdala. Pověděla jí o tom jen velmi neurčitě. Bylo přece nemyslitelné, aby o něčem takovém mluvila s mužem... Přesto nedokázala potlačit vlastní zvědavost a nedonutila se Stěpana přerušit.
„Mužský svět funguje jinak než ženský. U žen je samozřejmé, že se čeká na svatbu, ale muži s tím začínají dávno před svatbou. A jakmile s tím začnou, stane se z té věci potřeba. Pro muže je proto přirozené mít milenky. Je to pro ně vlastně nezbytná nutnost. U žen je to jiné. Vyrůstáte na romantických románech a lásku si představujete jako něco čistého a bez poskvrny. Ale tak to není. Alespoň ne v životě. U lásky existuje dvojí podoba, fyzická láska, která nemusí být vždycky spojená s milostnými city a láska, kdy toho druhého milujete. Rozumíte tomu, co se Vám snažíte vysvětlit?“
Káťa nevěděla, jestli tomu vůbec chce rozumět. To co jí říkal, bylo hrozné. Ještě větší zděšení v ní vyvolalo to, že ji Stěpan vzal ve tmě za ruku. Pokusila se ji vymanit z jeho dlaně, ale svíral ji příliš pevně.
„Omlouvám se. Neměl jsem právo Vám takhle vzít iluze,“ matně vnímala, že jí palcem hladí po hřbetě ruky. Za oknem kočáru se začala míhat světla. Vjeli do ulic města.
„Někdy si říkám, že by pro všechny ty ženy bylo snazší, kdyby věděly, jak to chodí. Procitnutí ze snu je pak o to lehčí. Nechtěl jsem Vám to říct takhle natvrdo, vlastně jsem Vám to nechtěl říkat vůbec. Muži fyzické lásce přikládají velkou důležitost, ale tu důležitost často nepřikládají těm, se kterými ji naplňují.“
„Tak je to s Vámi a s ní?“ Káťa ztratila veškerou pevnou půdu pod nohama.
„Ano,“ přikývl Stěpan.
„A co ona? Jak?“
„Byla vdaná. Velmi nešťastně. Potkali jsme se a začali scházet. Její manžel před časem zemřel.“
„Miluje Vás?“
„Ne. Eko, i pro některé ženy se tahle věc stane otázkou potřeby. A tak je to i případě mne i Constance. Oba dva jen využíváme toho druhého pro uspokojení svých potřeb..“
„A Lea?“
„Lea pro mne představuje ženu, která by pro mne mohla znamenat mnohem víc, než nějaká milenka.“ Káťa mlčela.
„Jste v pořádku?“ zeptal se jí po chvíli.
„Ano,“ přikývla. „Nechci už o tom mluvit. Jen doufám, že Váš slib, že Lee neublížíte, stále platí.“
„Vy víte, že ano,“ řekl jemně a v duchu doufal v to, že ne Lea, ale Ekaterina není člověk, kterému právě ublížil a sebral veškeré iluze.
„Co se děje, holčičko,“ kněžna Salevská se starostlivě dívala na Leu. „Pořád pozoruješ hodiny, jsem tu snad dnes nevhod?“
„Ne, omlouvám se,“ Lea odložila šálek. „Jde o to, že už je tma a moje kamarádka se stále ještě nevrátila. Začínám mít strach, že se jí něco stalo.“
„Ona se jistě objeví. Třeba jen zapomněla na čas.“
„Snad,“ Lea si nervózně poposedla.
„Kněžno, moc rád Vás vidím,“ do salonku, kde obě ženy seděly, vešel Sergej.
„Ahoj, chlapče. Po tvém bratrovi se musí ale dívky otáčet, to ti řeknu, má milá,“ obrátila se kněžna na Leu.
„Omlouvám se, že jsem tu nebyl, měl jsem ještě nějaké obchodní jednání. Venku je pěkná zima,“ řekl Sergej a nahříval si ruce u krbu. „Ekaterina odpočívá?“
„Káťa se ještě nevrátila, Sergeji.“
„Jak, nevrátila?“ Sergej se překvapeně ohlédl.
„Byly jsme se veku projít a Káťa chtěla ještě zůstat venku. Slíbila, že se do setmění vrátí. Začínám mít strach, že se jí něco stalo.“
„Leo, jak jsi ji mohla nechat samotnou. Víš přece, že Petrohrad nezná.“ Řekl rozčileně Sergej.
„Ale no tak, mladý muži,“ mírnila ho kněžna Salevská. „Sestra za to nemůže a už tak si dělá velké starosti.“
Sergej se podíval na hodiny nad krbem. „Je skoro sedm hodin. Půjdu ji hledat.“
„Půjde s tebou,“ vyskočila Lea.
„Ne, raději tu zůstaň,“ namítl Sergej. „Nevíš kam šla?“
„Po nábřeží, směrem k Petropavlovské pevnosti.“
„Dobře. Neboj se, to bude v pořádku, najdu ji.“
„Tohle nemá cenu.“ Stěpan pozoroval Káťu, jak se snaží po jedné noze doskákat k bráně paláce Budjanských. „Spadnete a zlomíte si druhou nohu. Já Vás tam odnesu.“
„To Vás nesmí ani napadnout,“ zasyčela přes rameno. „To se budu opravdu raději plazit.“
Kočár nechali v dostatečné vzdálenosti a Stěpan donesl Káťu do blízkosti hlavní brány. Teď se ukrýval pod stromy a pozoroval Kátino zoufalé poskakování.
„Jdu za Vámi,“ řekl nekompromisně.
„Stůjte,“ Káťa skoro vykřikla. „Někdo je na nádvoří.“
„Připravte mi koně,“ slyšela vzápětí Sergejův hlas.
„Sergeji,“ vykřikla hlasitě. Za chvíli už viděla, jak k ní mladý kníže běží.
„Ekaterino, díky bohu,“ od jeho úst stoupala pára. „Už jsme se s Leou báli, že se Vám něco stalo.“
„Hrozně se omlouvám, uklouzla jsem a obnovila si to zranění kotníku,“ Sergej si teprve teď všimla, že Káťa stojí dost nejistě. „Zavolala jsem si nájemní kočár a nechala se sem dovézt, myslela jsem si, že zvládnu dojít dovnitř, až když byl kočár pryč a já se pokoušela jít, jsem zjistila, že to moc nejde,“ Káťa statečně lhala a doufala, že si Sergej nevšimne knížete ukrývajícího se někde ve tmě pod stromy.
„Hlavně že se nestalo nic jiného,“ oddechl si Sergej. „Odnesu Vás,“ Káťa se podruhé během pár minut ocitla v mužském náručí. Pevně se Sergeje chytla a dala mu ruku kolem krku. Teprve později si uvědomila, že ji to gesto mohlo prozradit. Nechovala se jako dívka, kterou poprvé nese někdo v náručí. Mladý kníže si to ale naštěstí neuvědomil. Lea chtěla zavolat lékaře, ale Káťa ji přemluvila, aby to nedělala. Byla si jistá, že pár dní klidu a studené obklady dají vše do pořádku.
Když se Stěpan vrátil domů, čekalo ho znovu překvapení. V salonu na něj čekala Constance.
Chvíli to vypadalo, jako když Stěpan Constancinu přítomnost vůbec nepostřehl. Přistoupil ke stolku, nalil si do sklenice vodku a v klidu se napil. Constance si přehodila nohu přes nohu a tiše vyčkávala. Kníže se opřel o krbovou římsu a zadíval se do plamenů pomalu olizujících březová polena.
„Myslel jsem, že jsem se vyjádřil dost jasně, Constance,“ řekl po chvíli. Žena sedící v křesle se nepatrně pohnula.
„To ano,“ přikývla. „Ale myslím, že si zasloužím vysvětlení toho, co jsem viděla dnes večer.“
Stěpan si sundal sako a odhodil ho na protější křeslo. Vzápětí ho následovala i vázanka.
„Nedlužím ti žádné vysvětlení, Constance,“ znovu si nalil pití. „Jsem unavený a byl bych ti vděčný, kdybys odešla.“ Řekl aniž se na ni podíval.
„Nenaliješ mi?“ v jejím hlase zazníval lehce výsměšný tón.
„Ne,“ odpověděl příkře a rychle se k ní otočil. „Víš dobře, že se nikdy nenechám dotlačit k věcem, které nechci. A mezi věci, o které v tomto okamžiku vůbec nestojím, je mluvit s tebou na jakákoli téma, byť i tak nepodstatné a nic neříkající jako je třeba počasí.“
Vypadal nebezpečně a možná to ji na něm v tu chvíli tak fascinovalo. Z rysů jeho tváře vyzařovala tvrdost, která Constance přitahovala. Bílá košile odhalovala jeho mužné tělo mnohem víc, než dokonale padnoucí sako.
„To jsem si o tobě také myslela. Ale po dnešku jsem změnila názor. Ta dívka, baronka Nikolajevová, nad tebou má, jak se zdá, jistou moc. Ať už si to připouštíš nebo ne, v její přítomnosti jsi mi ani zdaleka nepřipomínal toho knížete, který pro nikoho a nic na světě neustoupí ze svých postojů.“
Stěpan pomalu přešel ke křeslu a klekl před něj. Obě ruce si položil na opěradla, čímž jí sebral jakoukoli možnost vstát.
„O co ti jde, Constance?“ zeptal se důrazně.
Jeho oči byly blízko jejích. Nemohla se ubránit a přejela mu hřbetem své ruky po tváři. Nechalo ho to zcela klidným.
„Chceš vědět, jestli je tvá pozice mé milenky ohrožená?“ Pokračoval. „Pokud vím, tak ses nikdy nezajímala o to, jestli mám někoho jiného. Proč najednou ten zájem? Nevšiml jsem si, že bys dřív toužila po odpovědi na otázku, jestli se dělím o postel ještě s někým jiným.“
„Nezajímá mne jestli s kým se dělíš o postel,“ řekla pomalu. „To je mi jedno. Zvykla jsem si na to, že nejsem jediná. A nikdy mi to nevadilo.“ Zajela mu rukou pod košili. Jediným pohybem rozepnula prostřední knoflíček.
„Vždycky jsem věděla, že se zase vrátíš ke mně. Moc dobře vím, že je ti se mnou dobře. Proto se pořád vracíš.“ Nijak nereagoval na její dlaň putující po jeho hrudi. Jen se na ni upřeně díval, jakoby se snažil odhadnout, co si myslí.
„Ale zajímá mne, jestli se s někým dělíš o svoje myšlenky a pocity. Za celou tu dobu, co spolu spíme, jsi o sobě nikdy nemluvil. Byl jsi odtažitý a chladný pokaždé, kdy jsem se o tobě snažila něco zjistit. Myslela jsem si, že se stejně chováš ke všem. Ale dnes večer jsem měla, že pro tebe ta dívka znamená něco víc, že je ti z nějakého důvodu blízká. Nemyslím si, že je to tvoje milenka,“ podle jeho výrazu poznala, že se nemýlila, „ale podle toho, jak na ni reaguješ, si myslím, že ta žena je ti bližší než jsem ti kdy byla já. Je to až skoro směšné, vykáte si, ale přesto nad tebou má mnohem větší moc, než někdo, kdo tě zná po té nejintimnější stránce.“
„A to jde?“ zajel rukama podél jejích boků. „Chtěla bys nade mnou mít moc?“
„Ne,“ zavrtěla hlavu. „Chtěla bych, abys jí ty přestal mít nade mnou,“ pomyslela si v duchu.
„Chtěla bych mít jen pocit, že tě trochu znám.“
„Má milá, k tomu proč se spolu vídáme mne blíž znát nepotřebuješ,“ vytáhla ruku zpod jeho košile a odstrčila ho od svého křesla. Vstala, popošla ke krbu a snažila se ovládnout své rozčilení. Ještě s nikdy s ní tak nemluvil. Nikdy dřív jí nedal tak otevřeně najevo, že nestojí o nic víc než její tělo. Zranilo ji to. Možná by se jí to tak nedotklo, kdyby nevěděla, že tam někde venku ve večerním městě je žena, kterou možná Stěpan chce i jinak, než jen po fyzické stránce.
„Máš pravdu,“ pohodila hlavou. „Přesto jsem v jistých chvílích měla pocit, že pro tebe jsem něco víc než jedna z řady.“
„Proboha, Constance,“ znechuceně se zvedl. „Jistě, že pro jsi víc než jedna z řady. Řekněme, že jsem si, za tu dobu, co se známe, k tobě vypěstoval jakýsi vztah. A to nejen fyzický. Ale myslel jsem si, že si nebudeme komplikovat život podobnými řečmi. Doufal jsem, že ty to cítíš stejně. Že nezačneš s tou nesmyslnou ženskou touhou vědět a rozumět všemu. Ano, je nám spolu dobře, tak proč to kazit?“
„Promiň,“ okamžitě vycítila, že se jí začal vzdalovat. Přestoupila tenkou hranici, za kterou se zatím neměla dostat. Podívala se na něj s neskrývanou touhou v očích.
„Je pozdě na to, abych jela domů. Mohu zůstat?“
„Pokud chceš,“ pokrčil rameny. „Všechny pokoje jsou ti k dispozici. Ale teď mne omluv, půjdu si lehnout.“
Teprve když odešel si Constance uvědomila, jak velkou chybu udělala.
„Ale ty musíš jít na ten ples.“ Káťa se snažila vymluvit Lee to, že s ní chce zůstat doma.
„Je to jeden z úvodních plesů sezóny, nemůžeš tam chybět. Bude tam jistě spousta pohledných mladíků,“ mrkla na ni spiklenecky.
„Už jsem ti řekla, že nikam nepůjdu,“ oponovala jí Lea. „Nechci, abys tu byla sama. A pak, až se ti zahojí kotník, půjdeme na další plesy. Vůbec nic mi neuteče.“
„Ale no tak, Leo. Já se přece umím zabavit sama. Budu si něco číst a bude mi dobře. A co by na to řekli Sergej a Ivan, že s nimi nepůjdeš!“
„S tím si nedělej hlavu. Bratři to určitě pochopí.“ Káťa jen bezmocně zakroutila hlavou a podložila si polštářkem bedra. Od toho neustálého sezení jí bolela záda.
„Hezké odpoledne, dámy,“ mezi dveřmi se objevil Sergej. „Něco jsem Vám přinesl,“ položil před ně podnos s nejvyhlášenějšími petrohradskými zákusky.
„Pokud budete takhle pokračovat, Sergeji, tak se za chvíli nevejdu do šatů,“ zaprotestovala Káťa. Kníže se jen usmál.
„Jsem ráda, že jste tady.“ pokračovala. „Potřebovala bych Vaši pomoc.“
„Povídejte, s čím Vám mohu pomoci?“ Sergej ji vybídl, aby mluvila dál.
„Chtěla jsem Vás poprosit, jestli byste nepřesvědčil svou paličatou sestru, že vůbec není nutné, aby se mnou zůstávala večer doma a nechala si ujít ten ples. Chci, aby šla a dobře se bavila a nekazila si tady večer se mnou.“
„Ekaterino o tom jsme už spolu mluvily,“ přerušila ji Lea. „Nenechám tě tady, co bys tu celý večer dělala? Nemůžeš si přece celou dobu číst, potřebuješ společnost.“
„Sergeji,“ Káťa se prosebně ohlédla na Leina bratra.
„Mám pro Vás velmi jednoduché řešení,“ usmál se Sergej. Lea půjde na ples spolu s Ivanem, dohlédne na to, aby se společensky neznemožnil a já tu zůstanu s Vámi.“
„Ale to také nejde. Měli byste jít oba, je to první velký vstup Ivana mezi petrohradskou šlechtu. Měli byste být oba u toho.“ Namítla Káťa.
„To není nutné,“ zavrtěl hlavou Sergej. „Bude lepší, když tam bude Lea. Já bych si s Ivanem asi stěží zatancoval. Jen si představte, jak s ním tančím valčík,“ rozesmál se a obě dívky s ním.
„Ne, tohle je na mé sestře, to ona si od něj bude muset nechat pošlapat střevíčky, než mu dovolíme vyzvat k tanci nějakou tu půvabnou místní dívku.“ Usmál se.
Lee rychle došlo, že Sergej chce zůstat s Káťou sám.
„Máš pravdu, Sergeji,“ přikývla. „Bude lepší, když tam půjdu a ty zůstaneš s Káťou. A ty nech těch námitek, nebo tu zůstaneme všichni,“ řekla pohotově, když viděla, že její kamarádka chce něco namítnout.
„Vypadáš naprosto úžasně,“ Káťa si prohlížela Leu která se otáčela před ní.
Lea si přejela rukama po těle. „Nemyslíš, že je ten korzet moc těsný?“
„Vůbec ne. Budeš dnes ta nejkrásnější dívka v sále.“ Lea se podívala do zrcadla a na svoji nádhernou světle modrou toaletu.
„Jsem nervózní z toho výstřihu, neměl by být tak hluboký.“
„To se ti jen zdá,“ uklidňovala ji Káťa. „Vypadáš dokonale. Kdybych byla muž, tak bych ti nedala pokoj. Smím poprosit o tanec, krásná dámo?“ Pošťuchovala ji.
„Ty jsi hrozná,“ rozesmála se Lea a přehodila si přes ramena šál.
„Opravdu tu nemám zůstat?“
„Jdi už a hezky se bav. A nezapomeň, musíš mi pak všechno vyprávět!“
Lea a Ivan pozorovali víření na parketu.
„Moc jsme si spolu nezatancovali. Teprve čtyři tance a už nemůžeš, to je málo. Takhle svůj taneční styl hned tak nevypiluješ,“ řekla káravě Lea.
„Proboha, měj slitování,“ zaúpěl Ivan.
„To nemám,“ řekla Lea nemilosrdně.
„Víš co, já se raději na chvíli ztratím a nechám tě napospas jiným tanečníkům. Počkám, než se trochu unavíš,“ než se jeho sestra stihla vzpamatovat, zmizel.
Musela se smát, jak rychle vzal do zaječích. Ale měl pravdu, nijak ho nešetřila.
„Vypadá to, že jste svého bratra zcela zničila. Co to zkusit se mnou, to nebudete mít tak snadné,“ Lea se překvapeně ohlédla. Několik kroků od ní stál kníže Malinin.
„Špehujte mne?“ vypravila ze sebe. Byla v takovém šoku, že si ani neuvědomila, že k ní přistoupil vzal ji za ruku. Automaticky zaujala taneční postoj a nechala se vést.
„Čekal jsem na svoji příležitost,“ rozesmál se. „Doufal jsem, že Váš bratr nevydrží Váš temperament.“
„Zato Vy si zřejmě myslíte, že byste můj temperament dovedl zkrotit, že?“ Vyzývavě zvedla hlavu.
„O tom nepochybujte,“ přitáhl si jí těsně k sobě, tak, že mohla cítit jeho dech na svých odhalených ramenech.“ Lehce se zachvěla.
„Nemyslete si, že to se mnou budete mít lehké kníže,“ řekla se sladkým úsměvem. „Tentokrát jste vybral opravdu špatně.“
„Naopak, myslím, že jsem si vybral nejlépe, jak jsem mohl.“ rozesmál se.
Constance sledovala jeden z párů na parketu. Kníže tančil s jakousi neznámou dívkou v bledě modrých šatech. Na první pohled mezi nimi bylo cítit napětí. Ona působila odtažitě, zatímco kníže byl uvolněný jako vždy.
„Nemrzí Vás, že jste nemohla jít?“ Sergej a Káťa spolu hráli karty.
„Možná tak trochu,“ usmála se Káťa. „Těšila jsem se, že si zatančím valčík.“
„To bych Vám mohl splnit,“ Sergej se na ni podíval s tajemným výrazem v očích.
„Co tím myslíte?“ zeptala se Káťa překvapeně.
„Říkal jsem si, že Vás asi bude mrzet, že jste nemohla na ples. Naštěstí mne napadlo, co se s tím dá dělat,“ popošel k oknu a vyhlédl z něj.
Zvenku se vzápětí ozvali tóny valčíku.
„Smím prosit,“ obrátil se k překvapené Kátě.
„Ale já přece,“ samým překvapením nemohla ani mluvit. Sergej přesto pochopil.
„Na to jsem také myslel,“ usmál se. Než se dívka vzpamatovala, vzal ji do náruče a roztočil se s ní po pokoji.
_________________