Pro příznivce houbaření aneb Blondýna na houbách
Blondýna na houbách
I když by se to podle nadpisu mohlo zdát, nehodlám Vám dneska vyprávět příběh o tom, jak jsem netrpělivě čekala na své zrození. Dnes to bude o něčem jiném. Blondýny, ať už ty peroxidové, přírodní nebo špinavé, mají nejrůznější záliby. Ta moje je poněkud netradiční. Vlastně už tomu ani neříkám záliba, koníček, kůň nebo jakkoli jinak, je to zkrátka moje posedlost.
Lyžaři ještě ani nestačili uklidit lyže do sklepa a já už se netrpělivě ohlížím po hradbě lesů na obzoru. Blížící se jaro, to už je k létu co by kamenem dohodil. A léto přináší jednu z mých nejoblíbenějších činností, houbaření.
Na okamžik, kdy jsem našla svojí první jedlou houbu, si vzpomínám jakoby to bylo včera. Bylo mi tehdy pět let a s kamarádem a jeho babičkou jsme šli do lesa. Stará dáma chodila po lese s košíčkem a já a Dan jsme jí nosili každou houbu, kterou jsme našli. Byli to samé prašivky. Až pak to přišlo. Ve stínu vzrostlého smrku se krčila malá houba se sametově černým kloboučkem. Sebrala jsem ji a odnesla Danově babičce. Její slova a udivený pohled si pamatuji ještě dnes.
„Vždyť ty si našla praváka!“ Popadla jsem svůj úlovek a Dan nedan, babička nebabička, utíkala jsem domů, abych se se všemi podělila o svůj první houbařský úspěch. Doma pro moje nadšení neměl nikdo moc pochopení, ale od té doby se začala psát nová kapitola mého života. Časů, kdy jsem coby malý capart brouzdala v galoších po lesích a loukách a hledala hnědé nebo oranžové hlavičky a hlavy, nenápadně vykukující z trávy, mechu nebo jehličí. Mamča tuhle mojí zábavu kvitovala s povděkem, bylo neustále z čeho vařit.
Věrného spojence na svých houbařských toulkách jsem našla ve svém bratranci Jirkovi. Je stejně jako já vášnivý houbař – geny se nezapřou. Společně jsme vyráželi ozbrojeni košíkem a nožem do Šumavských lesů. A společně jsme sdíleli i nevraživost vůči ostatním houbařům, které jsme v lese potkávali. Jako by ti čmuchalové nemohli chodit jinam. Konkurence samozřejmě panovala i mezi námi. Začali jsme si vést statistiku úlovků. Všem vzrostlejším hřibům a křemenáčům jsme pečlivě přeměřovali hlavičku. Neustále jsme se trumfovali a hádali o každý centimetr. Nutno dodat, že jsme ovšem byli natolik sportovní, že jsme každý soupeřův úspěch dokázali náležitě ocenit.
Ohledně zdravosti nalezených hub jsme si vytvořili vlastní stupnici. Zdravý, červ a superčerv. Dvě poslední kategorie jsme upřímně nesnášeli. Okrádali nás o možnost předvést se doma s větším množstvím úlovků, takže jsme proklínali každého červa v lese, a nebozí červi se stali naším úhlavním nepřítelem.
Rozruch do našich houbařských vod přinesla návštěva našeho bratrance Lubči. Ukázal nám způsob, jakým se vypořádává se všemi nejedlými houbami.
„Na prašivky musíš takhle,“ prohlásil názorně nad dvěma různě velkými prašivkami.
„Tahle je malá. Takže ..KRR,“ s těmito slovy nebohou prašivku rozšlápl. Pak se zálibně podíval na druhou
„Ale tahle je velká. PAU,“ nebohou houbu rozkopl.
Nedůvěřivě jsme se na sebe s Jirkou podívali. Prašivky v nás vzbuzovaly nenávist jen tehdy, když jiné houby nerostly a my jsme měli rudo před očima, když jsme si představili, že na místě těch hnusných prašivek by mohly sedět krásné hříbky. Lubčovu metodu jsme si neosvojili, naštěstí. Teď jako houbař dospělák bych totiž každému, kdo tohle dělá, zmalovala jistou část těla.
Naše houbařské metody dospěly vrcholu, když jsme se naučily odhadovat, kde co může růst. Našemu oku neunikl jeden jediný březový háj, kde jsme obvykle nacházeli krásné kozáky a křemenáče. Dokonce jsme si vypracovali i vlastní systém hlášení. Z třesoucího se roští se ozývalo – křemen, kozák, v lese mezi smrčky zase – růžna, suchoň, pravák. Nepsaným pravidlem také bylo to, že při obzvlášť pěkném úlovku jsme přivolali toho druhého, aby se také mohl pokochat. Plížili jsme se podrostem, prohlédávali borůvčí a domů jsme se vraceli s listy maliní ve vlasech a s oděrkami na tvářích. Moje maminka nad námi jen bezradně kroutila hlavou, a když už jsme se potřetí za den vydávali na houby – normálně jsme chodili ráno a odpoledne, tak protestovala, že už ty houby nikdo nebude chtít jíst. Na to jsme jí odpovídali, že nám je stačí sbírat, tudíž je v případě potřeby klidně dáme sousedům.
Houby jsme také za syrova ochutnávali. Tak jsme objevili peprňáky. Malé houby s mechem do červena. Pravidelně jsme je nosili domů s ostatními houbami. Až pak jednou...
Bylo sucho a houby nerostly. S tím jsme se ovšem s Jirkou nehodlali smířit. Prosto jsme domů přinesli alespoň malý košíček peprňáků a růžovek. Maminka uvařila houbovku. Sedíme u oběda.
Táta: „Tobě se utrhla ruka s kořením, ta houbovka je nějak pikantní. Pěkně pálí.“
Mamča: „To není možná, já jsem tam koření nedávala.“
S Jirkou jsme se pustili do jídla. Omáčka skutečně pěkně pálila, tak, že jsme ji museli zapíjet limonádou.“
Táta: „Teda ty jsi tam toho pepře musela nasypat.“
Mamina. „Ale já jsem tam fakt pepř nedávala.“
V tom nám to s Jirkou došlo. Podívali jsme se na sebe a vyprskli smíchy. Peprňáci! Mamina se na nás nechápavě dívala. Vysvětlili jsme jí to, ale mamča chudák strávila zbytek dne listováním v atlasu hub a celou noc nás pozorovala, jestli nás něco nebolí. Sice věděla, že tyhle houby jsme normálně sbírali, ale ten náhlý pepřový účinek ji natolik znejistěl, že se bála, že nás všechny otrávila. My s Jirkou jsme z toho ovšem měli ohromnou legraci a dožadovali jsme se dalších výborně pikantních houbovek.
Během let jsem si vypěstovala pověst houbaře, který něco přinese i když nic neroste. Například náš táta, když jedeme na chatu, na otázku co máme večer uvařit prohlašuje, že večer bude smaženice. Nějak nepochybuje o tom, že jeho dcera něco donese.
Moje houbařská posedlost trvá stále dál. Kvůli houbám dokonce vstávám i brzo ráno, to proto, aby mi je nějaký podobný fanatik nevysbíral. V lese jsem ochotná se plížit po břiše, jen abych dostala vyhlédnutý úlovek do svého houbařského košíku. Můj houbařský košík se už bohužel další sezóny nedočká. Jednou, když jsem se škrábala nahoru nepřístupnou strání, se mi podařilo na něj upadnou. Držátko ještě vydrželo dva roky, ale na podzim proutky definitivně povolily. Takže tenhle rok budu začínat se zbrusu nouvou výbavou. Košíkem a houbařským nožem od Leny.
Houby jsou zkrátka moje láska. Láska, která už trvýá dlouhých 21 let.